Lesní koutek

Divoká prasata jsou inteligentní, společenská zvířata s velkou schopností adaptace. V Evropě mají dlouhou historii a je s nimi spojena mytologie starověkých hrdinů, včetně českého Bivoje. A člověk k nim vždy přistupoval s respektem. Otázka pro nás dnes nezní, jak divočáky vybíjet, ale jak s nimi žít. Člověk má přirozeně strach z toho, co nezná. Proto, pokud jsme toho zatím o našich „sousedech“ moc nevěděli, je na čase to napravit.

 

A nejen to, dokonce se ráda tulí a vyhledávají blízkost ostatních. Divoká prasata jsou velice chytrá a ve skupině jedinečně komunikují. Bachyně žije společně se svými dětmi, dokud synové neodejdou do světa na zkušenou a dcery si nenajdou rajón k založení vlastní rodiny. Na zimu si divočáci budují útulný domov v hustém křoví. Obydlené křoví pak vypadá jako tunel ze šlahounů a to, že tam prasata „bydlí“, lze poznat podle stříkanců bláta na listech.

Ve vyhrabaných prohlubních a v houštinách spí divočáci i v létě.

 

Ani trochu jim totiž nevoníme a mají z nás větší strach, než máme my z nich. Takže pokud člověka včas zavětří a uslyší, zdálky se mu vyhnou. V oblastech, kde se divoká prasata mohou pohybovat, je proto nejlepší „chodit hlasitě“. Tedy šustit oděvem, našlapovat na praskající větvičky nebo mluvit normální hlasitostí. Neznamená to křičet a provozovat nějaký randál! Zvířata slyší mnohem lépe než my a uslyší nás i na velkou vzdálenost.

 

Pro nás i pro zvířata je nejnepříjemnější nenadálé setkání, náhlé překvapení. Pokud bude mít divočák prostor v klidu opustit scénu, velice pravděpodobně to udělá. Pokud se ale divočák cítí naším jednáním ohrožený, nebo zahnaný do úzkých, může zaútočit. Tento pocit zmírníte, když se vyhnete přímému očnímu kontaktu se zvířetem. 

 

Na vetřelce opravdu nebezpečně reagují bachyně s malými selaty, většinou od konce února do konce března. V té době se stahují do odlehlých houštin, co nejdále od ruchu a hluku. Když je vyplašíme, mohou skutečně razantně a opakovaně zaútočit. Na člověka, na psa, na kohokoli, kdo představuje ohrožení pro mláďata. Rada pro nás tedy zní: nevyhledávejte, neprozkoumávejte houštiny a jiné lesní zarostlé porosty. Psa mějte vždy na vodítku! Z místa setkání ihned tiše vycouvejte. V případě neodvratného útoku je pak opravdu nutné zachránit se na jakémkoli vyvýšeném místě, třeba i vyšplháním na strom, což se zdá být pro zhýčkaného moderního člověka až nepředstavitelné.

 

Nejviditelnějším znakem přítomnosti divokých prasat je rozrývání půdního povrchu. To je přirozený způsob obživy – prasata ryjí s vidinou chutných vývojových stádií hmyzu či obydlených podzemních hnízd hlodavců. Pomáhají tak udržovat v rovnováze jak kolonie hmyzu, tak počet hlodavců. Dalším přínosem je kypření povrchu a zlepšování podmínek pro uchycení semen a následný vývoj semenáčků lesních dřevin. Prase je všežravec a v přírodě plní funkci jakési hygienické služby, protože nepohrdne ani mršinou či zraněným živočichem.

 

Když budeme divoká prasata „lákat na ohryzky“ a na zahradní odpad, nelegálně vyhazovaný za vlastní plot, nemůžeme se divit, když prasata přijdou za námi do obydlené zóny. Například v amerických přírodních parcích jsou právě s odpadky, které mohou divoká zvířata přilákat, velmi opatrní. I my žijeme v přírodním parku a jsme na to pyšní. Buďme tedy i s naší „odpadkovou pozvánkou“ pro černou zvěř zvláště opatrní.

 

Svými nároky a aktivitami do přírody stále více zasahujeme a divoká zvířata už nemají nikde prostor a klid k životu. 

Některá divoká zvířata se proto ocitají v naší blízkosti. 

A je na nás, abychom hledali způsoby, jak se vedle nich naučit žít. Dělit se s nimi o místo ve společném světě.

 

Zdroje: Peter Wohlleben 

Slyšíš, jak mluví stromy; rozhovory s myslivci; 

Paul Keil, respekt, leden 2021.