Halu starosty Hanzala rozvibrovala klasika i šlágry...

VKlánovicích se na památku malířky a ilustrátorky, paní Hedviky Vilgusové, každoročně koná Sochání pro Hedviku, při němž vznikají díla spojená s umělci, jejichž život poznamenal boj se zhoubnou chorobou. Letos pro Klánovice vznikne socha Vašeho dlouholetého kolegy pana Ladislava Smoljaka. Kdybyste na něj měl krátce vzpomenout, jaký rys jeho osobnosti se Vám vybaví?

Z. S. On pořád něco budoval, byl velmi aktivní. Socha bude zhotovená z cihel a i to mi přijde typické. Láďa byl třeba ochoten otloukat staré cihly, když z nich stavěl svůj dům.

V roce 1988, když si Československo připomínalo sedmdesáté výročí svého vzniku, jste byl v časopise Scéna dotázán, o čem při té příležitosti přemýšlíte. Odpověděl jste tenkrát mimo jiné: „o zlatých českých rukách – kam se poděly, o lhostejnosti, nemravnosti a cynismu – kde se vzaly, o nápisu na prezidentské vlajce, zda je platný…“ Mohu se zeptat, o čem jste přemýšlel při příležitosti stého výročí vzniku Československa?

Z. S. O tom, že se splnila touha mnoha generací a máme samostatnou republiku – co si tu navaříme, to si také sníme. Čekal jsem však, že se povznesou i mravní principy, kterými se náš život řídí – že lidé nebudou volit nepoctivé politiky jen proto, že jim slíbí zvýšení důchodu. Také se divím, že národu nevadí posádka, která se opevnila na Hradě. Přesto jsem rád, že v téhle zemi mohu žít.

Děkuji Vám za rozhovor. Za Klánovický zpravodaj a jeho čtenáře Vám přeji hodně zdraví a co možná nejvíc důvodů k radosti.

Ptal se a naslouchal Tomáš Ruda