Medailon klánovického starousedlíka, výtvarníka, kameníka a sochaře

Sešli jsme se na obědě v restauraci Katalpa, povídali jsme si skoro čtyři hodiny a nechtělo se nám domů. Proud  vyprávění přetékal z Klánovic, Šestajovic a Horních Počernic třeba do Lisabonu, San Franciska nebo do Austrálie.

O rodině

I o Jiřího mladším bratrovi by se dala napsat kniha. Žil v Austrálii, přijel do Čech, nechtělo se mu čekat v čekárně u lékaře, aby se dozvěděl, že musí podstoupit onkologickou léčbu, tak se vykašlal na rakovinu, odjel zpátky do Austrálie. Procestoval ji skoro celou a pak umřel.

Další kniha by se dala napsat i o Jiřího sestrách, dvouvaječných dvojčatech. Bráchové je dostali na starost, každý jednu, a všichni dohromady zažívali neuvěřitelná dobrodružství. Obě sestry se nakonec provdaly do Ameriky.

A další kniha by se dala napsat o Jiřího mamince, která například dokázala s pomocí dvou malých, neutišitelně řvoucích synků vydupat na ministerstvu elektrifikaci pro rodinný dům v Klánovicích.

Kniha by se dala napsat o Jiřího dědečkovi, prvorepublikovém staviteli a kameníkovi, jehož celý majetek, kamenické dílny a všechno, co měl, si na padesát let „vypůjčili“ komunisti. Po roce 1989 to vrátili ve zlomcích, naprosto zdevastovaných. Nedosti na tom, soudruzi dědečka zavřeli, protože byl továrník a navíc nechtěl udat svého syna, který nerespektoval státem předepsané alimenty. Na své děti platil dvojnásobek a vytvořil tak zmatek v daních socialistického Československa.

O Jiřím

A knihy by se také daly napsat o každém díle Jiřího Kubíka. O každé soše, každém pomníku, o každém náhrobku, o každém obraze. A za dlouhý život, téměř osmdesátiletý, je jich požehnaně.

„Je důležité vytipovat si správný okamžik, nabrat tu správnou rychlost, mihnout se kolem a ujet. A pak to vydržet až do cíle,“ začíná náš rozhovor pan Jiří. Nemluví o své práci, ale o celoživotní zálibě v cyklistickém závodění. „Já měl vždycky šíleně natrénováno,“ popisuje svých 1000 km za týden, skládajících se z dennodenních cest na kole do práce do Strašnic a pak zpět přes Kolín a Poděbrady. Každodenní trasu si prokládal tréninkem na cyklistických okruzích a víkendovými cyklovýjezdy.

Se stejným zápalem si pak povídáme o práci, o kráse materiálů, o náhodách i o přesnosti při sochání, o životě, který předčí fantastické scénáře.

Plastiky, památníky, nápisy

Často citovanými objekty Jiřího Kubíka jsou památník nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta (Praha, rok 2011), plastika věnovaná Vlastovi Burianovi (Kamenice nad Lipou, rok 2011), pamětní deska českého astronoma Luboše Perky (Ondřejov, rok 2012), jediný památník letecké akrobacii na světě (Příbram, rok 2006) nebo nápisy speciálně vytvořeným písmem na hrobce Olgy a Václava Havlových (Praha, roky 1996 a 2011). Jiří Kubík naopak rád zmiňuje své kolegy, se kterými spolupracuje. Jsou to sochaři Josef Vajce a Kurt Gebauer, architekti Milan Hrouda a Ondřej Kubík, nebo sochař a všestranný umělec Jaroslav Róna.

Vítězství robotů

Zatím poslední výsledek spolupráce Jiřího Kubíka s Jaroslavem Rónou je pětimetrová socha Vítězství robotů. „Ten robot drží nad hlavou lebku posledního člověka na Zemi. A téma je, jak umělá inteligence porazila lidstvo. Materiál má úžasnou strukturu, tu lidskou lebku od robota oddělujeme pomocí leštění. A vepředu má robot krystal, který má zase úplně jinou strukturu a vyzařuje energii jako diamant. (Pokr. na str. 16)

To je ústřední těžiště té sochy.“ Robot váží 18 tun a je z jediného žulového kamene, vylomeného z ruprechtického lomu nad Libercem. „Takovou sochu, co jsme udělali, to stavěly celý dynastie. A my to udělali čtyři,“ říká Jiří Kubík. „Teď na to koukají miliony lidí, všichni se tam fotí a těma zadkama ten sokl krásně leští. S tim jsem počítal, tak to má být.“

Přípravy a práce na této soše trvaly deset let. Slavnostně byla odhalena na světové výstavě EXPO v Dubaji 28. října 2021, přičemž cesta do Arábie byla plná překážek. Pandemie, ztroskotání tankeru v Suezu, požár přístavu, to celé korunované téměř úplnou ztrátou zraku pana Kubíka, a to v okamžiku, kdy bylo nutné vytesat opravu nápisu na soklu. Zázrakem nakonec všechno klaplo. Výstava potrvá do března 2022 a tvůrci by byli nejradši, kdyby se robot pak vrátil do Brna před Masarykovu univerzitu.

Těžká témata

V plánu je další obr, hrozivý Bůh odpuštění 20. století. A také památník holocaustu, určený na nádraží Praha­‑Bubny, odkud odjížděly židovské transporty do koncentračních táborů. „My děláme samý těžký témata,“ konstatuje Jiří Kubík. Na sochy jsou už připraveny dva obří kusy žuly o váze 70 a 100 tun z ruprechtického lomu. Žula je vůbec nejoblíbenějším kamenem pana Jiřího. A tahle ruprechtická, pocházející z nejstarší části lomu, zvané Lednice, je jedinečná. Nenahraditelná.
Co se tedy stane, když se kameník a sochař při práci takzvaně utne? „To se zkrátka stát nesmí,“ zní lapidární odpověď.

10 let bez Václava Havla

V prosinci 2021 to bylo deset let, co zemřel Václav Havel. Zvýšený zájem o vlastnictví jeho sochy nebo busty při té příležitosti projevily kulturní instituce i jednotlivci a obracejí se na mistra Kubíka. „Mám to připravený a dělám to opravdu rád,“ usmívá se Jiří Kubík.

Dopíjíme dávno vystydlou kávu. Loučíme se a rozcházíme se do zimního klánovického podvečera. Na brzkou shledanou a dobrý nový rok!

Zita Kazdová