Václav Klán - zakladatel obce
Je samozřejmou povinností naší býti vděčni zakladateli obce Václavu Klánovi. Jeho život byl velmi pestrý. Václav Klán pracoval počátkem sedmdesátých let předminulého století jako diurnista (písař) u okresního soudu na Zbraslavi.
V tu dobu zemřela vzdálená jeho teta, odkázavši mu u Radotína kus skalnatého pozemku. Daru tomuto Klán nevěnoval pozornost. Co s pustou skálou? Než po čase byl kýmsi upozorněn, že skála je vápencová.
V letech 1870-1873 byl neobyčejný, a jak se později bohužel ukázalo, až nepřirozený rozmach ve veškerém průmyslu. Byly zakládány horečně různé akciové podniky, jako cukrovary, lihovary, sladovny, cihelny, cementárny, vápenky apod. Zvlášť cement se dostal na první místo mezi stavební materiál. Stavby z kamene uznávány byly právem za zdraví škodlivé, studené a výroba cihel stoupala rok od roku s výrobou cementu. Cement byl nejcennějším stavebním materiálem. K jeho výrobě bylo třeba hlavně vápence. Kdosi Klánovi poradil, aby vzal několik kamenů ze své skály a nabídl celou skálu jakési společnosti, jež se právě v Praze zakládala. Jsa poslušen této dobré rady, vzal několik kamenů a jel s nimi do Prahy. Společnost dala kameny znalcům prozkoumati a ti potvrdili, že je to vápenec velmi dobré kvality. Aniž majiteli co řekli, jel ředitel s oním znalcem ve fiakru do Radotína, dali si skálu od lidí ukázati a vraceli se do Prahy. Cestou, aby kočí nic nerozuměl, hovořili oba pánové německy, že skála ona je majetek velmi cenný, a odhadli její cenu částkou na tehdejší poměry velmi značnou, snad více než 200 000 zlatých. Ale fiakrista uměl náhodou německy, še při jízdě vyslechl, a když pány v Praze složil, neměl nic jiného na práci, než že obrátil koně a jel na Zbraslav. Tam vyhledal majitele, pana Klána a řekl mu, že dostane - li dobré spropitné, že mu něco velmi prospěšného oznámí. Když mu spropitné bylo slíbeno, adil Klánovi, aby žádal za skálu cenu, jež v kočáře byla vyslovena, a že ji jistě obdrží. Za několik dní přijeli s Klánem opět jednat a vskutku mu dali tolik, co mu onen fiakrista navrhl.
Štěstí se na diurnistu usmálo, takže poděkovav se u soudu, koupil si v Modřanech pěkný statek. Hospodařil krátký čas, když tu lesní správa knížete Švarcenberka hledala pozemek pro parní pilu. Bylo nutno, aby pozemek se rozkládal od silnice až k Vltavě, aby dříví po řece plavené mohli k pile vytahovati. Takový pozemek byl u statku páně Klána. Počali s ním vyjednávati, ale Klán, maje kromě statku ještě hodně peněz na hotovosti, prodati vůbec nedbal. Konečně mu byla nabídnuta suma, kterou on původně za celý statek zaplatil. Zakrátko prodal výhodně a odstěhoval se do Prahy.
Mezitím přišel krach (úpadek) po světové výstavě ve Vídni roku 1873. Tisíce existencí bylo zničeno. Noviny denně přinášely řady jmen finančně zničených. Dovedeme si představiti, že byla o peníze bída. Hybná páka obchodu, průmyslu i zemědělství byla náhle uvedena v nečinnost, ustalo soukromé i veřejné podnikání. Nebylo téměř peněz, nemohly býti vráceny v běh podnikání. Mnoho objektů bylo levně na prodej. Klán věděl, že je bída o peníze, sám je však měl.
Lidé prodávali vše, aby uhájili holý život. Klán, maje kolem sebe mnoho lidí, kteří mu své nemovitosti či reality,hlavně domy, nabízeli ke koupi, dovedl těžit ze situace tak, že jeho jmění se počítalo na statisíce zlatých. Tehdy vlastnil, jak udával jeho syn, pět domů v Praze a okolí a dva statky. V té době se i oženil. Jak vypravoval pan Josef Hudec, i volba jeho nevěsty dála se neobvyklou cestou. Šel totiž jednou v Praze po ulici a uviděl před sebou dívku, jež se mu na první pohled zalíbila. Umínil si, že se bude ucházeti o její ruku, bude-li svobodná. Sledoval ji do domu, kam vešla. Vstoupila do paláce tehdejšího místodržitele království českého, zástupce císaře a krále, a to hraběte Františka Antonína Thuna. Brzy vyzvěděl její jméno a zaměstnání. Byla totiž zaměstnána jako kuchařka v tomto hraběcím paláci. Klán navázal s ní známost a brzy ji požádal o ruku. Dívka svolila. Brzy slavena byla svatba. Paní Klánová byla ušlechtilé povahy, hezká a milá. Byla spíše větší postavy, asi stejně s Klánem. Po sňatku se mladá paní vzdala místa u místodržitele, ale dveře paláce byly vždy otevřeny.
Klán mohl žíti v blahobytu, ale jeho podnikavý duch nedal mu v klidu žíti. Mohl si koupit velkostatek a žíti klidně po boku své ženy a v kruhu svých dětí.
V tu dobu koupil od Studijního fondu severní část lesa Vidrholce. Studijní fond byl zřízen roku 1774 ze jmění císařem Josefem II. zrušeného řádu jezuitského a určen byl na vydržování hlavních škol. Koupený les se rozkládal asi od nynějšího domu č.p. 33 (pošta) v Klánovicích na sever k Šestajovicům a končil tamtéž u hostince Na Závisti. Hranicí mu byla v Šestajovicích vozová cesta, vedoucí od hostince Na Závisti na východ,v blízkosti hájovny-samoty Cyrilov. Koupený les byl velký komplex a měřil 225 jiter (129 ha,51 ar). Klán zaň zaplatil hotově 52 000 zlatých rakouské měny. Zůstane tajemstvím, jak dosáhl tehdy povolení vykáceti tak veliký les, když už tenkrát platila pro každého bezpodmínečná zásada, že vykácí-li les, musí tutéž výměru v ustanovené lhůtě opět zalesniti. Snad využil Klán slova své paní u místodržitele hraběte Fr. Ant. Thuna, který byl ještě dlouho v úřadě. Okolnostmi takovými se nikdo nechlubí, hlavní bylo, že tím byl dán základ pro nynější obec.
Bystrý duch Klánův poznal ihned výhody tohoto lesa, vzdáleného jen 800m od trati státní dráhy. Právě se stavěla napříč lesem silnice spojující nynější Újezd nad Lesy se Šestajovicemi, tedy okres říčanský s brandýským. Myslíme, že i Klán měl zásluhu o spojení své obce (tehdy vznikající osady) pevnou silnicí se silnicí císařskou ku Praze. Klán, sotva les koupil, žádal u místodržitelství o povolení k parcelaci pozemků a zároveň pracoval na zřízení železniční zastávky. Parcelace byla povolena až roku 1879 a zastávka železniční Jirny byla zřízena roku 1883.
Až do té doby štěstí provázelo veškeré podniky tohoto bystrého muže. Bohužel potom nastal obrat a několik obchodů se mu nepodařilo.Tím se však Klán nedal odstrašiti.Koupil za veliké peníze jakési rozlehlé doly v Dalmácii, ale podniku se nedařilo. Zanechal tam velkou část vloženého kapitálu, neboť k dolům bylo třeba vystavěti dráhu, jak mu slíbili, aby uhlí mohlo se odtud odvážeti. Bohužel ke stavbě dráhy nedošlo. A tak také Klán zchudl. Celá tato katastrofa jeho je zahalena tajemstvím. Vrátil se zničen do Čech. Pronajal si pak hostinec v živé ulici vedoucí od Prašné brány k Vltavě (Revoluční). Sotva jej pronajal, počali stavět v prodloužení této ulice přes Vltavu roku 1888 most železný, zvaný Eliščin. Ulice byla zatarasena nejrůznějším stavebním materiálem, což mělo nepříznivý vliv na prosperitu najatého hostince. Nedával výnos ani na nejnutnější živobytí. Klán se proto zřekl nájmu hostince, odešel z Prahy a slíbil své paní, že až se mu povede lépe, vrátí se pro ni do Prahy. Pak přijal místo ve Čtyřkolech u Českých Budějovic. Byl podkoním, čili, jak se tenkrát říkalo, hausknechtem. Ošetřoval formanům koně. Zde také neznámo kdy umírá.
Fotografie a texty jsou převzaté z knihy "Klánovice na starých pohlednicích a fotografiích" autorů Jindřicha Lukáše a Františka Fischera.
